Listy pro zamyšlení č. 9

Začala nám adventní doba. Čtyři týdny před Vánocemi si lidé uvědomují, že „už se to blíží“. Domů si pořizují zelené věnce se čtyřmi svíčkami. Každou neděli zapálí jednu, aby pak na Štědrý den zářily všechny. Advent je tedy čas, kdy čekáme na Vánoce.
Dnes jsou mnozí lidé velmi netrpěliví, nejraději by všechno chtěli mít hned. Avšak pokud jsi se někdy na něco opravdu velmi těšil(a), dáš mi za pravdu, že očekávání toho bylo moc hezké a důležité.
Kdyby se třeba člověk netěšil na tábor a nečekal na něj s napětím, jaká že bude celotáborovka, a čím bude Hanka ošetřovat, ani by ho nemohl pořádně prožít. Ti z vás, kdo letos skládali na táboře slib, se na něj nejprve museli připravit. Museli čekat, aby si uvědomili, k čemu se budou zavazovat a o co jim v jejich životě půjde. Nemohli slibovat třeba hned první den tábora. Tady byl čas čekání velmi důležitý.

Dnes otevřeme krásnou knihu Angličana pana Lewise, která se jmenuje Velký rozvod. V první kapitole popisuje, jak se ocitl v jakémsi šeredném městě, kde se všichni cítili jako vězni a toužili se odtud dostat. Byla jim nabídnuta možnost odtud ujet autobusem, na nějž však museli vystát velmi dlouhou frontu. Autor této knihy popisuje, co se dělo, když se postavil do zástupu čekajících lidí:
Měl jsem štěstí – právě, když jsem zaujal své místo ve frontě, malá, podrážděná žena přede mnou vyjela na muže, který tu byl s ní: „Tak dobře, nepojedu vůbec, abys věděl,“ a chystala se k odchodu. „Nemysli si,“ řekl muž tlumeným hlasem, „že nějak stojím o to tam jet. Chtěl jsem ti vyhovět, aby byl pokoj.“ A také odcházel. „Výborně, pomyslel jsem si,“ hned mám dvě místa ve frontě v hrsti.“
Jiný, velmi malý muž se rozhlédl kolem sebe a říkal si: „Tohle není společnost, na kterou jsem zvyklý:“ Dlouhán se k němu obrátil a řekl: „Nejsme vám dost dobří, že? Takový mám nejradši,“ a takovou mu vrazil, že se malý muž natáhl do bláta. Nejevil už snahu se navrátit do fronty a za chvíli se odkulhal pryč.
O chvíli později, ruku v ruce, odešel mladý pár před námi. Oba měli stejné vlasy, stejné šaty a stejně vysoký hlas. Byli si asi jeden pro druhého důležitější než místo v autobuse.
„Všichni se tam nevejdeme,“ ozval se plačtivý ženský hlas o čtyři místa přede mnou. „Za pět šilasů si s vámi vyměním místo, paní,“ ozvalo se z fronty. Slyšel jsem cinknutí mincí a potom výkřik oklamané ženy smíšený se smíchem zbytku čekajících. Žena vyběhla z fronty a pustila se do muže, který ji napálil, zatímco ostatní okamžitě postoupili na její místo a už ji nepustili zpátky… Tak se fronta kousek po kousku zkracovala a nabyla vcelku přijatelných rozměrů ještě dlouho předtím, než autobus přijel.

♣♣♣


Do autobusu se mohli vejít všichni, kdo stáli ve frontě. Místo toho však, aby trpělivě čekali, se navzájem podráželi nebo sami odcházeli, vzdávali to…
Vraťme se opět ke skautu, který se třeba připravuje na slib. Také čeká. Může tuto dobu buď naprosto proflákat, nebo si taky může spoustu důležitých věcí uvědomit, srovnat si své hodnoty, aby odpovídaly tomu, co bude slibovat. A tak je to v celém našem životě. Jsme jako ti lidé ve frontě na autobus v našem příběhu. Můžeme být otrávení a nevrlí na sebe navzájem, nebo si uvědomovat, že nám o něco jde a svůj život tomu přizpůsobit. A o co že nám jde? Oč se ve svém životě snažíš? Co považuješ za opravdu důležité? Právě tyhle otázky, pokud budeš souhlasit, si můžeme klást v adventním čekání…


DOMÁCÍ ÚKOL – za 20 bodů do oddílového bodování!!!

Vyrob doma adventní věnec. Úplně stačí, když ho namaluješ na tvrdou lepenku. Pak na něj přilep 4 svíčky, které můžete postupně o nedělích rozsvěcet. Splnění úkolu si nechej potvrdit od rodičů.

Zpět Další