Guy Gilbert je francouzský kněz, který nemá farnost ani kostel.
Jeho posláním je starat o „děti ulice“ na pařížské periferii. Setkává se často s
mladými lidmi, kteří nemají kde bydlet, kteří podlehli alkoholu nebo drogám.
Snaží se je chápat a – především – pomáhat jim. V těchto listech se zastavíme
nad úryvkem z knihy Bratr vyvržených, již napsal. Před několika lety vyšla i v
českém překladu. Guy tedy píše:
… Jednou jsem se pozdě večer vracel domů na motorce, byla asi jedna hodina v
noci. Všiml jsem si kluka, který seděl na chodníku. Trochu jsem ho znal,
jmenoval se Alain, bylo mu dvanáct, jeho rodiče se rozešli, měl svárlivou
nevlastní matku. Věděl jsem, že to má doma strašně těžké. Zeptal jsem se ho, co
tam dělá. Odpověděl mi, že se už domů nevrátí, protože mu dávají jídlo do misky,
ze které se předtím nažral jejich pes… Vzal jsem ho na noc k sobě. Zůstal u mě
sedm let.
A tehdy to všechno začalo.
Nejdříve jsem se musel naučit trpělivosti. Celý rok Alain prakticky nevyslovil
jediné slovo. Neřekl jediné slovo kromě „mám hlad, mám žízeň, chci jít do kina“.
A potom jednou večer, když se Alain uzdravoval z těžké nemoci, začal znenadání
mluvit. Řekl mi: „Víš, když jsem měl horečku, viděl jsem v omámení někoho, kdo
ke mně šel a podával mi ruku. Bylo to nejasné, nevěděl jsem, kdo to je. Teď už
to vím. Byls to ty. Ty ses objevil v mým životě proto, abys mě dostal z toho
průseru. Jenomže, víš, jestli mě teď pustíš k vodě, už mi na světě nezbyde vůbec
nic.“
Já nevím, chápete to? Trvalo to celý rok. Alain byl dvanáctileté dítě a
potřeboval celý jeden rok na to, aby dokázal promluvit! Tak strašně ho
zesměšňovali, pokořovali, deptali… Celý rok nemohl nic než mlčet… Byla to pro mě
znamenitá lekce: je nutné čekat.
Drsný úryvek, co? Myslím, že si z něj pro sebe můžeme vzít
několik myšlenek:
Guy Gilbert si všiml kluka, do něhož mu nemuselo být vůbec nic. Mohl si hledět
svého. Vzít si domů cizího člověka a sedm let se o něj starat určitě není běžné.
Asi spíš než chvály se od lidí dočkal pomluv. Ale přesto věděl, že Alaina nemůže
nechat na ulici. I my se nemáme snažit jenom o to, co je „běžné“, co dělají
lidi, s nimiž se setkáváme, naši známí nebo spolužáci. Pokud chceme pohnout
společností kolem nás trochu dopředu, musíme občas udělat i to, co se normálně
nedělá. (třeba Tříkrálová sbírka, betlémské světlo, uklízení města, Květinový
den, Kapka… to vše jsou věci, kterým se třeba ostatní smějí. A přesto jsou dobré
a potřebné…)
| DOMÁCÍ ÚKOL – za 20 bodů do oddílového bodování!!! |
|
O lidech jako Guy Gilbert se moc nemluví. Je škoda, že nás zajímá více, co se kde stane špatného než co se daří… Tvým úkolem bude se dívat večer na televizní zprávy s papírem a tužkou v ruce. Do jednoho sloupečku si piš ty informace, které pojednávají o neštěstích, podvodech, zločinech… Do druhého to, co se řeklo o tom, jak někdo pomáhá jiným, snaží se o dobrou věc. Výsledky svého pozorování pak ukaž rádci. |