Listy pro zamyšlení č. 2

Představ si, že ses narodil(a) o takových 70 let dříve a žiješ právě v době druhé světové války, tak někdy kolem roku 1940. Tehdy byla naše země pod okupací Hitlerova Německa.
Sedíš v pokoji, když tu nejednou někdo prudce zabuší na dveře. Objeví se muži v černých pláštích. Gestapo. Odvádí tě do přeplněného nákladního auta, které tě spolu s ostatními veze do koncentračního tábora. Nic jsi neudělal(a), máš jen tu smůlu, že ses narodil(a) v židovské rodině. Hrozná představa? To ještě není nic proti tomu, co teprve přijde.
Po několika dnech strávených v hladu, zimě, kdy je vás v jedné místnosti nahuštěno více než stovka lidí, a když se ti chce spát, nemáš kam si lehnout, vás všechny vyženou ven. Musíte se postavit do řady. Je vás tu moc a nemají pro vás jídlo. A proto musí každého desátého zabít. Dozorce odpočítává v řadě devět lidí za sebou. Ty zůstanou naživu. Každý, na koho ukáže jako na desátého, je vyvlečen z řady a odveden spolu s ostatními na popraviště. Lidé kolem tebe řvou hrůzou. Dozorce už kolem tebe přešel, ty budeš žít. Ale o kousek dál křičí muž, který takové štěstí nemá. Doma má ženu a malé děti. Za pár okamžiků jej zastřelí.
Jak se cítíš? Co bys prožíval(a), kdyby tohle byla skutečnost? Myslíš si, že si vymýšlím? Přesně takhle to v koncentračních táborech před takovými šedesáti lety chodilo. To není tak dávno. Šedesát let je možná tvojí babičce, ta se ještě narodila v době, kdy se tohle dělo.
A právě tohle prožil muž, o kterém chci vyprávět. Jmenoval se Maxmilián Colbe. Byl odvlečen do koncentráku. A ocitl se přesně v takové situaci, jako ty před chvílí. Každý desátý z nich měl být popraven. Vedle křičí zoufalý muž… Colbe vystoupil z řady a přihlásil se, že půjde na smrt místo něj. O chvíli později byl popraven.
Co k tomu dodat? Napadlo tě tohle udělat, když jsi před chvílí ve svých představách stál(a) v koncentráku vedle toho naříkajícího muže? Nikdo z nás by se asi nezachoval tak, jako Maxmilián Colbe. Přesto cítíme, že on tady dokázal něco velikého, před čím všichni musíme smeknout.
V dějinách bylo více lidí, kteří položili svůj život za dobrou věc: vojáci, kteří bojovali proti fašizmu, Milada Horáková, která byla před 50 lety bezdůvodně popravena komunisty, a vlastně i Velikonoce, které teď slavíme, jsou i připomínkou smrti nevinného Ježíše z Nazareta před dvěma tisíci lety.
Každý z nás má hodnoty, pro které je ochoten se něčeho vzdát. Když má kámoš svátek, rozbiju prasátko, vzdám se dvacky a koupím mu dárek. Když je někdo zamilovaný, je ochoten „za ní“ jezdit třeba až do Přeštic a nedělá mu to žádné problémy. Jsou ale nějaké hodnoty, za něž se někdy „vyplatí“ i zemřít?
Myslím si, že třeba tvoji rodiče by byli za tebe ochotni položit život, kdyby na to přišlo a nebylo jiné volby. Ty sám jsi tak velkou hodnotou. To je zvláštní pocit, co?
Zkus si na chvíli sednout s kouskem pa-píru a napsat na něj svoje hodnoty, pro které jsi schopen(a) se něčeho vzdát. Nemusí to být hned ztráta života. Co se musí stát, abys byl(a) ochoten (ochotna) obětovat svůj čas, své kapesné nebo svoje postavení mezi kámoši?

Zpět Další