Když jsem naposled odjížděl do Prahy, přinesl mi Dingo k vlaku knihu ruského spisovatele 19. století Fjodora M. Dostojevského, která se jmenuje Idiot. (ta kniha – ne Dingo…?) (asi ji znáte z filmu Obecná škola: „Kdo chce vidět Idiota, ať se dostaví do ředitelny…“:-) ) Je moc hezká, i když její děj je dobou i prostředím dnešnímu světu trochu vzdálený. Pokud budete souhlasit, můžeme se dnes zamyslet nad jedním jejím úryvkem.
Kníže Myškin, hlavní hrdina knihy, vypráví příběh muže odsouzeného k smrti, s nímž se kdysi setkal: „Onen člověk byl vyveden spolu s ostatními na popraviště, kde mu přečetli rozsudek trestu smrti zastřelením za politický přečin. Asi za dvacet minut potom mu udělili milost a určili jiný stupeň trestu. Přece však dobu mezi oběma rozsudky, snad dvacet minut nebo přinejmenším čtvrt hodiny, prožil v jistotě, že za několik minut zemře. Pamatoval si všechno neobyčejně jasně a říkal, že z těch několika okamžiků nikdy nic nezapomene.
Asi dvacet kroků od popraviště obklopeného davem lidí a vojáky byly vraženy do země tři sloupy, protože mělo být popraveno několik lidí. První tři odvedli ke sloupům, přivázali je, oděli do dlouhých bílých hábitů a přes oči jim stáhli bílé čepice, aby neviděli pušky. Potom se proti každému sloupu seřadil oddíl několika vojáků. Můj známý byl na řadě osmý. Teď už mu zbývalo jen pět minut života.
Říkal, že mu těch pět minut připadalo jako celá věčnost, jako nekonečné bohatství. Měl pocit, že v těch několika minutách prožije ještě tolik, že zdaleka nemusí pomýšlet na poslední chvíli. Dokonce měl ještě různé plány a rozdělil si čas tak, že na poslední rozloučení s přáteli si určil dvě minuty, další dvě minuty chtěl naposled přemýšlet o sobě a potom se ještě naposled rozhlédnout kolem sebe. Umíral v sedmadvaceti letech, zdravý a silný… Potom, když se rozloučil s přáteli, nastaly ony dvě minuty, které si určil k přemýšlení o sobě. Předem věděl, na co bude myslet, chtěl si ujasnit co možná rychle a živě, jak je to vlastně možné, že teď ještě žije a existuje a za tři minuty z něho bude něco, kdosi nebo cosi a kdo tedy? Ze všeho nejvíc ho v tu chvíli skličovala neodbytná myšlenka: „Co kdybych ale nemusel umřít! Co kdybych mohl žít, ta nekonečnost! Tohle všechno bylo moje! Každou minutu bych proměnil ve věčnost, nic bych nepropásl, každý okamžik bych odvažoval, ani chviličku bych nepromarnil!“
| DOMÁCÍ ÚKOL – za 20 bodů do oddílového bodování |
| Tvým úkolem bude do svého skautského zápisníku sepsat všechny věci, které doma máte (nebo alespoň ty nejdůležitější), a přesto byste se bez nich v nouzi největší dokázali obejít. (např. myčka je šikovná věc, ale nádobí se dá mýt i ve dřezu: šup s ní do seznamu…) Zápisník pak ukaž svému rádci. |