Listy pro zamyšlení č. 12

Když jsem naposled odjížděl do Prahy, přinesl mi Dingo k vlaku knihu ruského spisovatele 19. století Fjodora M. Dostojevského, která se jmenuje Idiot. (ta kniha – ne Dingo…?) (asi ji znáte z filmu Obecná škola: „Kdo chce vidět Idiota, ať se dostaví do ředitelny…“:-) ) Je moc hezká, i když její děj je dobou i prostředím dnešnímu světu trochu vzdálený. Pokud budete souhlasit, můžeme se dnes zamyslet nad jedním jejím úryvkem.

Kníže Myškin, hlavní hrdina knihy, vypráví příběh muže odsouzeného k smrti, s nímž se kdysi setkal: „Onen člověk byl vyveden spolu s ostatními na popraviště, kde mu přečetli rozsudek trestu smrti zastřelením za politický přečin. Asi za dvacet minut potom mu udělili milost a určili jiný stupeň trestu. Přece však dobu mezi oběma rozsudky, snad dvacet minut nebo přinejmenším čtvrt hodiny, prožil v jistotě, že za několik minut zemře. Pamatoval si všechno neobyčejně jasně a říkal, že z těch několika okamžiků nikdy nic nezapomene.
Asi dvacet kroků od popraviště obklopeného davem lidí a vojáky byly vraženy do země tři sloupy, protože mělo být popraveno několik lidí. První tři odvedli ke sloupům, přivázali je, oděli do dlouhých bílých hábitů a přes oči jim stáhli bílé čepice, aby neviděli pušky. Potom se proti každému sloupu seřadil oddíl několika vojáků. Můj známý byl na řadě osmý. Teď už mu zbývalo jen pět minut života.

Říkal, že mu těch pět minut připadalo jako celá věčnost, jako nekonečné bohatství. Měl pocit, že v těch několika minutách prožije ještě tolik, že zdaleka nemusí pomýšlet na poslední chvíli. Dokonce měl ještě různé plány a rozdělil si čas tak, že na poslední rozloučení s přáteli si určil dvě minuty, další dvě minuty chtěl naposled přemýšlet o sobě a potom se ještě naposled rozhlédnout kolem sebe. Umíral v sedmadvaceti letech, zdravý a silný… Potom, když se rozloučil s přáteli, nastaly ony dvě minuty, které si určil k přemýšlení o sobě. Předem věděl, na co bude myslet, chtěl si ujasnit co možná rychle a živě, jak je to vlastně možné, že teď ještě žije a existuje a za tři minuty z něho bude něco, kdosi nebo cosi a kdo tedy? Ze všeho nejvíc ho v tu chvíli skličovala neodbytná myšlenka: „Co kdybych ale nemusel umřít! Co kdybych mohl žít, ta nekonečnost! Tohle všechno bylo moje! Každou minutu bych proměnil ve věčnost, nic bych nepropásl, každý okamžik bych odvažoval, ani chviličku bych nepromarnil!“

  • To, co je pro nás nejobyčejnější a nejvšednější (jako třeba pět minut života v našem příběhu) může mít ve skutečnosti velkou hodnotu. Začne to být zřejmé až tehdy, když se nám toho nedostává. Náš život se skládá ze samých „malých“ a „všedních“ věcí. Není například nic až tak zvláštního mít přátele, nebýt sám, mít o koho se opřít… Když jsme ale o Vánocích přijeli zpívat koledy do Domova důchodců v Černovicích (kdo tam byl, může potvrdit), mnozí staří lidé tam plakali. Neměli nikoho, kdo by je na svátky vzal domů. Měli bychom se učit vděčnosti i za ty nejobyčejnější věci.

  • Kdyby se celý svět smrskl do jedné vesnice, která má stovku obyvatel, pak by ty, kdo se mají stejně dobře jako my, představovali pouze dva nebo tři lidé z této obce. Devadesát sedm lidí ze sta žije mnohem hůře, velmi často v nesnesitelných a nelidských podmínkách. Není dokonce ani možné, aby si všichni mohli dopřát to, co my, protože suroviny na celé Zemi na to jednoduše nestačí. To je hrozná výčitka naší civilizaci a určitě stojí zato si uvědomit, že pokud má lidstvo na této planetě přežít, bude se s tím muset něco dělat… Budeme se muset uskromnit. Budeme muset přestat plýtvat. Budeme si muset začít víc vážit těch nejsamozřejmějších věcí, které nás obklopují.

    DOMÁCÍ ÚKOL – za 20 bodů do oddílového bodování
    Tvým úkolem bude do svého skautského zápisníku sepsat všechny věci, které doma máte (nebo alespoň ty nejdůležitější), a přesto byste se bez nich v nouzi největší dokázali obejít. (např. myčka je šikovná věc, ale nádobí se dá mýt i ve dřezu: šup s ní do seznamu…) Zápisník pak ukaž svému rádci.

    Zpět Další