Listy pro zamyšlení č. 11

Na konci letopočtu píšeme čtyřku, a jsme tedy o rok starší a moudřejší. Přeji všem, aby to byla pravda a aby těch dvanáct měsíců, které jsou před námi, bylo alespoň tak dobrých jako ty, které jsou už za námi.
Nový rok přinesl i jednu smutnou událost: 6. ledna 2004 zemřel Jiří Reinsberg, mnohaletý skaut, bývalý farář v Praze na Staroměstském náměstí a autor mnoha nejen skautských knížek a příruček. Možná nebude na škodu, když se dnes ponoříme do krátkého zamyšlení, které napsal. Je z jeho knihy Probíhejte Jeruzalém a sviťte a jmenuje se Postřeh

Nedělí začínáme týden. Začínáme nicneděláním. Pravidelně si lidé myslí, že se začíná tím, že se začne něco dělat. Tak to je trošičku omyl. Když chcete postavit dům, tak prvně, kromě toho, že lítáte po úřadech, počmáráte spoustu papíru. A pak začnete úplně opačnou cestou. Začnete kopat díru do země, třebaže chcete bydlet nad zemí! A místo toho musíte kopat díru, házet do ní obrovské kameny a lít takovou divnou kaši. Prostě dělat základy. Začínáme tím, že se ztišíme a uklidníme.

Když přecházíte křižovatku, čekáte, až padne zelená, uděláte dva kroky zpátky a pak se rozeběhnete, abyste přešli. Cvičíte se v postřehu. A to není marná věc. Protože postřeh je krásný proud v člověku, který myslí na druhého. Nejsme sami, nikdo z nás. My jsme spolulidé a jsme svěřeni jeden druhému. A proč? Kvůli našim chybám. Řeknete, no ano, tak si vyberu toho nejlepšího člověka. Samozřejmě. Ale ten nejlepší má také chyby. Jen si představte, kdyby v rodině byli tatínek i maminka vzteklí pro stejnou věc. Ani byste nebyli na světě, protože by se byli pravděpodobně už pátý den po svatbě rozštípali na třísky. Jeden musí být vzteklý a druhý kliďas. A naopak zase, když se kliďas rozčílí, tak se vztekloun ohromně uklidní. Tak se krásně vyrovnáváme. Ale k tomu je zapotřebí postřeh.

Postřeh si musíme vycvičit. Naše současné pokolení má to neštěstí, že k tomu nemá příležitost. V minulých generacích to secvičili, protože na to pravidelně dbali ti starší: „Pusť tu paní sednout, počkej, až bude volné místo, pak si sedneš.“ A podobně. A nám to přišlo jako naprosto samozřejmá věc. Momentálně se to neděje. Mám dojem, že mladí lidé mají v zadnici (promiňte mi to ošklivé slovo) namontované přímo magnety. Jakmile se kdekoliv otevřou dveře, vrhnou se na židli, sednou si a přilepí se. To proto, že nemají postřeh. Když jim řeknete: „Pusť mě,“ tak vás beze všeho pustí sednout. Ale je to nenapadne. Proč? Protože to „pusť mě“ necvičili. Každá hezká věc se musí trénovat. Ne proto, abychom si dělali nějaké strašné násilí, to vůbec ne. Vždyť je to pěkná hra, když koukám, komu bych mohl udělat něco hezkého. Jednou je to tohle, podruhé zas něco jiného.

Líbil se mi jeden pankáč, irokéz, který v nabitém metru viděl, jak tam sedí jakýsi tlustý plukovník. Přistoupila paní, v každé ruce těžký náklad, a neměla si kam sednout. Stála tam se dvěma taškami, metro hrc sem, hrc tam. A ten irokéz, co má hřeben na hlavě, propochodoval celý vagón, postavil se před plukovníka a řekl: „Pinočete, vstaň! Tady nejsi na Západě. Pusť tu paní sednout!“ Klobouk dolů před tím mládencem. Ten věděl, co je postřeh. A věděl, co je dobré srdce.

Zpět Další